ZKLAMÁNÍ V LÁSCE

Zdravím Vás. 

Já si říkala, jestli to mám opravdu napsat nebo nemám, jestli je to soukromé nebo je to vlastně už jedno... Někomu to zajímat nebude, ale určitě se tu někdo najde, kdo zažil velké zklamání a těžko se odpouští... 

ODPOUŠTÍM, ALE NEZAPOMÍNÁM...

Byl prosinec, a já se těšila na další vánoce s přítelem, a dokonce jsem si říkala, že bych mohla dát pod stromeček mámě, že čekám miminko (nečekám, ale měli jsme to v plánu s přítelem, že bychom to zkusili)..Protože věřím, že moje máma by měla neskutečnou radost a já taky. Teď, když to píšu, pláču...( Já vím, že si říkáte ,,Tak ať to nepíše, když pláču" ) Jenže mi to hrozně neskutečně pomůže, když to napíšu jakoby do "deníčku".

S přítelem jsem byla pomalu 7 let, ano je to dlouhá doba, už jsem dokonce tomu věřila, že nám to vydrží ještě déle. Jednoho dne, jsem měla neskutečně zlomené srdce, nemohla jsem popadnout dech, nemohla jsem spát, jíst, bylo mi zle. Každý den, co se probouzím, mám pocit, že jsme stále spolu, a bohužel to tak není. Odstěhovala jsem se zpátky k mámě. Neskutečně mě zklamal, dozvěděla jsem si věc, kterou jsem vůbec neměla asi podle něho vědět. Nejhorší je, když se to dozvíš přímo od rodiny, která mě chtěla ochránit. Bylo osm ráno, a já si říkala, že to ještě prospím, a najednou mi vibroval telefon, a byl to můj strejda. Zvedla jsem to, celá jsem byla ještě ospalá, a v tu ránu to do mě vpálil, že můj partner udělal něco. ( nedokážu to sem napsat, co provedl, ale hodně mi lhal, vím, že teď si zas říkáte, ,,TAK PROČ TO PÍŠU, KDYŽ NEŘEKNU PŘESNĚ, CO MI VLASTNĚ UDĚLAL"...Určitě mě pochopíte, není to jednoduché to napsat, nebo to dokonce říct nahlas. Nevěřila jsem jim ani slovo, neustále jsem na ně křičela, že lžou, že by mi to můj partner neudělal. Hádka byla veliká, musela jsem zavolat partnerovi, aby okamžitě přijel k nám domů, aby mi to vysvětlil. Dorazil během 30 minut. Když vstoupil do bytu, byl celý hotový. Tak jsem si říkala ,,JE TO PRAVDA?!,, tvrdil, že to pravda není. Máma to nevydržela a musela mému partnerovi říct ,, Hele, přísahej na Annu, že si to neudělal, pokud se nepřiznáš, do rána bude Anna mrtvá" V tu ránu se mi udělalo zle, zamotala se mi hlava a hned se přiznal, nevěděla jsem, jestli mu mám dát facku, nebo odejít. Byla to velká rána pro mě. Dále jsme probírali, proč to udělal, atd.. Debata byla tak na půl dne.. neskutečný. Byl to velký šok i pro mou rodinu.... 

Po skoro 7 letech se ukáže jaký doopravdy vlastně je a byl! :( Nedokážu zapomenout, to tak hrozně bolí. I kdybych se měla k němu vrátit, vždycky mi to bude připomínat, nedělá to dobro. 

Teď máme únor, což za chvíli je VALENTÝN. Říkala jsem si a DOST! Musím se postavit na nohy a jít dál... Začínám fotit, moje babička dokonce mi k narozeninám koupí vlastní ateliér, abych mohla mít svůj prostor. Udělala mi neskutečnou radost. Musím taky šetřit na vlastní byt a jít dál.. Takový je život. Holky, já vím, že je to těžké, ale když si konečně postavíte na nohy a uvědomíte si, že aspoň si do budoucna něco přiučíte. A budete mít ještě hezčí život, než jste měli. ♥ CHYBAMI SE ČLOVĚK UČÍ. 

PS: Omlouvám se za chyby, neslyšící píšou jen co slyší. Děkuji za pochopení.